kapitola z knihy The One Life We’re Given

Ze všech lidí, co znám, se chová rozumně jen můj krejčí. Pokaždé, když se setkáme, si mě znovu změří. Všichni ostatní se mnou jednají podle mých starých měr a čekají, že mi stále padnou.

G.B. Shaw

Ten vznětlivý spisovatel uhodil hřebíček na hlavičku: pokaždé, když se sejdeme, musíme jeden druhému vzít novou míru. Pokaždé, když upozadíme to, co je nové, posilujeme své návyky a upevňujeme se ve svých stereotypech. Tomuto přeměřování říkáme vnímavost k sobě samým: být sami sobě krejčími a znovu a znovu si brát míru, pokaždé nanovo. Jinak žijeme život automatických reakcí a odrážíme se ode všeho, co nám přijde do cesty, jako ztřeštěná stříbrná kulička v pinballu.

 Právě proto si potřebujeme vypěstovat vlastní praxi, která nám umožňuje vnímat a rozlišovat věci takové, jaké právě jsou, abychom postupně odstraňovali své stereotypy. Všechny tradice nám nabízejí způsoby, jak se dostatečně zklidnit a ztišit, aby v tom klidu a tichu začaly povolovat uzly našich návyků a my mohli konečně čerpat z novoty a čerstvosti toho, co máme právě před sebou.

Přeměřovat to, co je skutečné, můžeme pouze bezprostředním prožitkem. A pak můžeme najednou pocítit, jak nánosy starostí, které naoko halí život do šedivého hávu, profoukne větřík, který zaševelí v koruně jilmu, a v tom zakoktáme: „Bože můj, podívejte se na ten strom.” A pak se, po letech strávených v manželské posteli, najednou probudíme a prostý pohled na našeho milovaného v nás rozezní strunu křehkosti: „Bože můj, vždyť to jsi ty!”

Zvířata žijí v dokonalé přítomnosti. A přece, budou-li si ptáci myslet, že v něčem objeví semínko, budou do toho, lhostejno čeho, bez ustání klovat. A psi se vždycky budou vracet k plotu, kde jednou našli kost. I když se od zvířat, která žijí přítomností, máme rozhodně co učit, to, co nám umožňuje přestat klovat stále do jednoho a vracet se stále na stejná místa, je všímavost k sobě samým. Ta nám umožňuje překonávat překážky a trápení, abychom se postupně dostávali k samotnému jádru života.

V jednom starém egyptském příběhu vesluje otec se synem po Nilu, těsně nad Chartúmem, kde je proud vody hluboký a prudký. Otec s lodí vpluje přímo do středu proudu, který je pak unáší dál. Otočí se k synovi a praví: „Podívej se do vody. I když se tam teď neuvidíš, jsi tam. Vnímej, jak nas ta mocná řeka nese. A o to v životě jde: najít si hlubší proud a nechat se jím unášet. Vše ostatní už z toho vyplyne.”

Buddha pravil: „Žijte jako mocná řeka.” Řeka s hlubokým korytem plyne nekonečným proudem, který řeku pročišťuje, i když koryto řeky zůstává bez hnutí. Hluboká řeka je čirá, a současně zrcadlí vše kolem. Hluboká řeka je předurčena k tomu, aby se spojila s ostatním vodstvem. Všechno její úsilí je namířeno ke splynutí s mořem, širým a nedozírným. Osudem probuzené bytosti je totéž. Plynout, aniž se musíme hnout z místa, zůstat čiří a průzrační, zrcadlit vše kolem. A pročišťovat sebe samé, abychom mohli splynout s životem okolo. To je cílem všímavosti k sobě.

Nejstaršími řekami světa jsou egyptský Nil a New River, která se vlévá do řeky Kanawhy, protékající Západní Virginií, Virginií a Severní Karolínou. Řídíme-li se slovy Buddhovými, můžeme tyto řeky považovat za odvěké mudrce. Co by nám řekly, kdyby dokázaly mluvit? Nebo je jejich poselstvím už to, že jsou? Bez ustání se pročišťují stále novým proudem, aniž se pohnou. Témuž nás učí meditace svou podstatou a láska svou hloubkou.

Pokud sneseme bolest z puklého srdce, která nás ale otevírá životu, zanese nás tok bytí k tomu, na čem skutečně záleží a hluboký proud nás poponese dál. O nic dalšího už se starat nemusíme. Pokud jen dopádlujeme k místu, kde tušíme hloubku a sílu, napojíme se na zdroje života.

Je zajímavé, že slovo sublimovat pochází z latinského kořene „až na hranici, k samotnému prahu, pod určitou mez”. Každá hloubka, která naruší náš pocit, že víme, o co jde, že už to přece dávno známe, nás vede k přeměně. Tak jako bláto, které brzdí tok řeky, nakonec odnese neúprosný proud, očišťuje nás neúprosný tok zkušeností od naší zatvrzelosti. Když mizí naše zatvrzelosti, hojíme a obnovujeme se mohutným proudem života. Všímavost k sobě samým nás tak vždy přivádí k další hranici, k další mezi, k dalšímu prahu.

Tak jako kapka jódu zabarví celou sklenici vody, stačí kapka porozumění a změní se to, kým jsme a jak pohlížíme na svět. Naše cíle a sny pak neslouží k tomu, abychom jimi posuzovali, co se nám podařilo dokončit a čeho se nám podařilo dosáhnout, ale jsou to příležitosti k tomu, abychom ze svých zkušeností vymáčkli tu kapku porozumění, která pak všechno promění.

Je nabíledni, že cesta k všímavosti k sobě samým není krátká a kráčíme po ní pomalu a zvolna. Jak říká sestra Joan Chittister: „Žít znamená pomalu se rodit.” Proto všímavost k sobě samým stojí a padá s naší ochotou zkoušet to znovu a znovu.

Vloni v létě jsem seděl u jezera, přes které se předtím přehnala silná bouře. Hladina byla klidná a všude kolem byla cítit tíha vody z nebe. Pak vysvitlo slunce a prozářilo to těžké pozdní odpoledne. A vše se rázem zdálo opět možné. Z kotviště na břehu jezera trčelo potrubí. Na slunci se lesklo. Najednou jsem si všiml, jak se na okraji trubice pomalu sbíral tenoučký pramínek vody do kapky. Trvalo to dlouho. Pak kapka těžkla a klouzala dolů, ke kraji, kde se uchytila a zůstávala viset. Slunce z ní svým svitem vykouzlilo drahokam. To už jsem věděl, že neodejdu, dokud ji neuvidím ukápnout. Po chvíli se zářivý korálek vody tak naplnil, že se potrubí pustil a skápl do jezera.

A přesně k tomu jsme všichni v životě předurčeni: po bouři se v různých odstínech temnoty sbírat a pak se nechat natolik naplnit světlem, že se pustíme známých opor, abychom se spojili s hlubším smyslem života. K této důkladnosti, pokoře a průzračnosti nás vede všímavost k sobě samým. Když proti tomuto přirozenému proudu dění bojujeme, jen zesilujeme bolesti a strasti, jež život přináší. Když však tuto cestu přijmeme za svou, poznáváme dávnou a odvěkou radost.

(Přeložila Lucie Königová)