Zdravím Vás v předvečer Štědrého dne, večera a noci, o níž se sice zpívá, že je tichá, ale já jsem ji takovou za celý život zažila všehovšudy jednou.

Všechny ostatní Štědré večery, které si pamatuji, byly až dlouho do noci světélkující, šustící, zvučné a často zakončované půlnoční mší.

Tiše i hlučně, u někoho se skřípěním, u dalších téměř nepozorovaně se taky uzavírá brána prostoru, který jsme si zvykli vymezovat gregoriánským kalendářem.

Všude teď čtu a sama ze svého blízkého i vzdálenějšího okolí vnímám, že tento rok byl ...a mnohdy ještě je... velmi intenzivní a transformační. Nechci to popírat. I mě v něm neslo několik mocných proudů. Některé kulminovaly a přelily se mi přes hlavu, po jiných jsem se sklouzla po proudu, pár jich ztratilo na mohutnosti a některé se chvíli divoce točily ve víru stahujícím pod hladinu...

Pro mě osobně je zatím tento rok rokem přinášejícím ve svém průběhu více a více odlehčení a úlevy....Současně mám pocit, že roků transformačních a věru zahuštěných jsem už zažila hodně. A že transformace nemusí nutně znamenat hukot...

Když se mé oči i uši - a kdoví ještě jaké smysly, kterými větřím po okolí i významu bytí - otvírají příběhům dávným i nedávným, vnímám, že tapisérie našeho lidství je od věků protkána pestrobarevnými nitěmi strastí i slastí.

Možná jen že těch smyslových i komunikačních kanálů, kterými se do našich myslosrdcí tato dějová vlákna neustále a ze všech stran sbíhají, je zkrátka víc a víc.

Fundament zůstává stejný. Ornamentů přibývá.

A tím i pro někoho tíhy. Ta nás nezřídka obrací k otázkám po smyslu toho všeho. V čase Slunovratu, Vánoc a přechodu do nového roku možná víc než jindy.

Často se v průběhu života vracím ke dvěma ze svých oblíbenců, Josephu Campbellovi a Allanu Watsovi. Letos znovu o něco víc. A souzním (mimo jiné) s tím, v čem se tak skvěle doplňují.

Campbell napsal: „Říká se, že všichni lidé hledají smysl života. Podle mě to není tak docela pravda. Já si myslím, že my všichni hledáme především prožitek toho, že jsme vůbec naživu, aby pak naše životní zkušenosti v čistě fyzické rovině mohly rezonovat v našem vlastním, nejvnitřnějším bytí a skutečnosti, neboť teprve pak můžeme naplno pocítit to pravé vytržení nad tím, že žijeme.“

A Alan Watts mu přizvukuje: „Smyslem života je pouze být naplno naživu. Je to tak prosté, tak zřejmé, tak jednoduché. A přesto, všichni po světě kmitají v obrovské panice, jako by bylo potřeba dosáhnout v životě něčeho jiného, než být sami sebou.“

Smysl čehokoliv je pro člověka ukryt v samotném, bezprostředním a plném prožitku. O tom jsme ostatně mluvili se Šimonem Grimmichem v prosincovém dílu podcastu Taky jóga, k jehož poslechu Vás zvu.

V podcastu se Šimonem mluvíme i o jeho překladech knih, včetně jedné od legendy mindfulness, Jona Kabat-Zinna. Jon ve svých knihách popisuje mindfulness, tedy všímavost či duchapřítomnost jako celoživotní putování po cestě, která nakonec nevede nikam jinam, než k tomu, kde a kým už jsme.

Tato cesta uvědomování je tu pro nás pořád, v lehkosti i tíze, ve svátek i všedním dni, v posvátném i obyčejném - protože jedním jsou. Je nám dostupná v každém okamžiku.

A když už bylo všechno řečeno a dokonáno, může být podle Jona nakonec podstata všímavosti zachycena možná jen v poezii a v tichosti naší vlastní mysli a těla v klidu a míru.

Obojí přináší bezprostřední prožitek, v němž se po smyslu neptáme jako po konceptu, ale v němž ho zakoušíme za hranicí doslovnosti a jednoznačnosti.

Tak jako v jedné básni mého oblíbeného Sy Safranského, kterou mám moc ráda a na ušmudlaném papírku vloženém do prastarého zápisníku ji nosím i se svým překladem dlouhá léta. Přestože ji umím zpaměti (by heart…):

Myslel jsem, že se topím,
a tak jsem vztáhl paže a zvolal k Bohu, v něhož jsem nevěřil.
A mé srdce, mé pošetilé srdce,
se rozevřelo jako veliká bílá plachta.
A Bůh, v něhož jsem nevěřil, byl mi mořem.
A Bůh, v něhož jsem nevěřil, byl mi větrem.

Přeji Vám dny štědré na příležitosti všímat si a žasnout nad zázrakem života ve všech jeho podobách i gramážích.

Přeji Vám noci tiché natolik, že v nich zaslechnete hlas svůj, svých bližních i toho, co nás přesahuje.

Přeji Vám do všech nových roků i zlomků vteřin srdce otevřené k tomu, co nás... i k naší nevíře… zvedá nad hladinu a nese dál a dál a dál...

Lucie