kapitola z knihy The One Life We’re Given

Nositel Nobelovy ceny, spisovatel André Gide, cestoval roku 1926 po Africe a stejně jako většina Evropanů si najal průvodce, aby cestovali s ním. Jednoho rána, po dlouhém a náročném cestování předchozího dne, se Gide znovu zapáleně chystal na cestu, ale průvodci seděli v kruhu a odmítali opustit tábor. Když jim Gide řekl aby se zvedli, odvětili: „Nepospíchejte na nás. Čekáme, až nás doženou naše duše.“ Nemůžeme se pohybovat rychleji než naše zpřítomnělé bytí. Proč? Protože pokud to děláme, dorazíme na místo bez duše a nikdy ve skutečnosti nezakusíme to, co zrovna žijeme. A přesto to děláme neustále. Tento příběh o André Gidovi mi vyprávěl můj drahý přítel David Addis, který se věnuje zdraví planety a dodal k tomu následující postřeh.

Retreat [meditační či jógové ústraní], je časem, kdy se v tichosti usadíme a čekáme, až se k nám znovu připojí naše duše, časem, kdy duše zavoláme zpět do středobodu svého bytí. K tomu je třeba pustit vše, co není nezbytné a podstatné a v tichosti se nořit hlouběji dovnitř, k našemu pravému Já, tam, kde uslyšíme hlas boží. A paradoxně právě při tomto sezení, tomto tichém čekání, tomto „nicnedělání“ se vydáme na svou pouť do nitra. Bez ohledu na vnější dojem nehybnosti, má retreat velmi daleko k pasivitě. Naopak, naše vnitřní práce, naše vnitřní pouť, může být náročná.

Tento příběh možná naznačuje, že se svou duší, s touto nejhlubší částí nás samých, která byla po celou dobu na cestě a kterou jsme si povětšinou ani neuvědomovali, se můžeme znovu spojit v tichosti a klidu. Retreat znamená znovu si pouť své duše zvědomit a znovu se spojit i se Stvořitelem našich duší.

Retreat není pouze časem, kdy odejdeme do ústraní od ruchu svého života. Retreat je způsob, jak se navrátit k nejhlubší části našeho bytí, k naší duši. Tím, že čekáme, až se k nám duše znovu připojí, necháváme ji upamatovat se na to, kým vlastně jsme. Tím si osvojujeme dovednost, kterou povětšinou zanedbáváme, a sice naslouchání své duši, to abychom poznali, kdy ji necháváme za sebou a kdy se k nám opět vrací.

Možná nám pomůže, budeme-li André Gida a jeho průvodce vnímat jako dva vnitřní hlasy, kterým je třeba naslouchat: hlas objevitele a hlas domorodce. Tyto hlasy jakoby neustále mezi sebou diskutovaly a nezřídka i disputovaly. Objevitel, dychtíc po objevech a úspěších, nás žene do pohybu, zatímco domorodec v nás ví, že není kam jít. Oba hlasy zní v jedné melodii, jež nás má probudit. Abychom probuzení, bdělí a pozorní, zůstali, musíme tento rozhovor dvou hlasů sledovat a studovat, tak jako nás meditace vede ke sledování a studování dechu.

Je-li objevitel netrpělivý, požaduje, abychom se rychleji rozhodovali a přicházeli s řešeními. Ale domorodec v nás pracuje spíše s tím, co je. Domorodec v nás nikam nespěchá a chce se pouze naplno zabydlet tam, kde už jsme.

Připomíná mi to mého bratra Howarda, který před několika lety navštívil červenou pyramidu v egyptském Dášúru, postavenou zhruba před 2 600 lety před naším letopočtem faraonem Snofru. Při prohlídce bratr nedokázal následovat svého průvodce. Nemohl se pohnout z místa. Zcela ho totiž uchvátily kameny z vnějšku pyramidy. U nich čekal na svou duši, až se k němu připojí. Tiše poodstoupil od ostatních a položil svou tvář na rudý granit rozžhavený sluncem a čekal, dokud neucítí ruce, které ten kus kamene na toto místo před více než 4 000 lety uložily, než ucítí všechen život a všechen čas v proudu veškerenstva. Když mi to vyprávěl, zastavil jsem se, abych se tím vším nechal prodchnout, abych jeho samotného nechal sebou prodchnout. A tu se ke mně na chvíli připojila má duše. Pluli jsme řekou času pospolu.

Když se duše na sebe rozvzpomene, lhostejno jak a kdy, rozptýlí se jako světlo na kameni, aby v nás zpřítomnila bytí v plynutí věků. Čekejte tedy, obzvláště když jste unavení a vyprahlí, čekejte, až se rozpuknete doširoka, jako malá, průzračná miska na dešťovou vodu. Čekejte v tom otevřeném, nechráněném prostoru, až se vaše duše rozvzpomene, že jste jejím domovem. A počkejte, až do vás duše znovu naprší.

(Přeložila Lucie Königová)